cyklus 1
1. čtení: 1 Mak 6,1–13
Pro zlo, které jsem způsobil v Jeruzalémě, hynu zármutkem.
Čtení z první knihy Makabejské.
Když král Antioch procházel severní provincie, slyšel, že v Elymaidě v Persii je město proslulé bohatstvím, stříbrem a zlatem. Je v něm velmi bohatý chrám, obdarovaný zlatou zbrojí, pancíři a štíty, které tam zanechal syn Filipův Alexandr, Makedoňan, který první vládl Řekům. Antioch šel a hledal, jak by se zmocnil města a vyloupil ho, ale nepodařilo se mu to, poněvadž se obyvatelé města o tom doslechli a utkali se s ním v bitvě. On utekl, odtáhl odtamtud s velkým zklamáním a vrátil se do Babylónie.
Tu přišel kdosi a ještě v Persii mu oznámil, že vojsko, které táhlo do Judska, bylo poraženo. A že Lysias, který vytáhl v čele velkého vojska, musel uprchnout před Židy. Ti se obohatili zbraněmi, lidmi a velkou válečnou kořistí, kterou pobrali poraženému vojsku. Strhli ohavnost, kterou on v Jeruzalémě vystavěl, a jak to bylo dříve, vysokými hradbami obehnali svatyni i jeho město Betsuru.
Když král uslyšel tuto zprávu, ulekl se otřesen do hloubi, padl na lůžko a onemocněl zlostí, že se mu nesplnilo jeho přání.
Byl tam mnoho dní v těžké trudnomyslnosti, která se stále vracela, takže se říkalo, že umírá. Zavolal všechny své přátele a řekl jim: „Spánek se od mých očí vzdálil, trudnomyslnost mi svírá srdce, a proto si říkám: Do jaké tísně jsem se dostal, v jak velké bouři to jsem! Jak jsem byl ctěný a milovaný ve své moci! Nyní si však vzpomínám na zlo, které jsem způsobil v Jeruzalémě, kde jsem pobral všechny stříbrné a zlaté nádoby a bezdůvodně jsem dal utratit obyvatele Judska. Poznávám, že proto mě stihlo toto neštěstí. Hle, hynu zármutkem v cizí zemi!“
Žl 9,2–3.4+6.16+19
Odp.: Rozjásám se nad tvou pomocí, Hospodine!
Hospodine, chci tě oslavovat z celého svého srdce,
chci vyprávět o všech tvých podivuhodných skutcích.
V tobě se chci radovat a jásat,
opěvovat tvé jméno, Svrchovaný.
Protože se moji nepřátelé stáhli,
zhroutili se a zanikli před tvou tváří.
Obořil ses na pohany, bezbožníka jsi potřel,
navždy jsi vyhladil jejich jméno.
Pohané zapadli do jámy, kterou vykopali,
noha jim uvázla v léčce, kterou nastražili,
neboť nebude navěky zapomenut chudák,
naděje ubohých nezajde navždy!
cyklus 2
1. čtení: Zj 11,4–12
Tito dva proroci působili hodně trápení obyvatelům země.
Čtení z knihy Zjevení svatého apoštola Jana.
Mně, Janovi, bylo řečeno: „Hle, já pošlu dva svědky. To jsou dvě olivy a dva svícny, které stojí před Pánem země. A kdyby jim chtěl někdo ublížit, oheň jim vyšlehne z úst a stráví jejich nepřátele; ano, kdo by jim chtěl ublížit, takto bude usmrcen. Oni mají moc uzavřít nebe, aby po dobu jejich působení nespadl déšť. Mají moc nad vodami, aby je obraceli v krev a bili zem rozličnými ranami, kdykoli by chtěli.
Ale až budou končit svoje svědectví, šelma, která vystupuje z propasti, začne proti nim válku, přemůže je a zabije. Jejich mrtvoly zůstanou ležet na ulici velkého města, které má obrazné jméno Sodoma a Egypt, kde byl také ukřižován jejich Pán. A lidé z různých národů, kmenů, jazyků a čeledí se budou dívat na jejich mrtvá těla tři a půl dne a nedovolí, aby jejich mrtvoly byly uloženy do hrobu. Obyvatelé země se z toho radují a veselí a posílají si navzájem dary, protože tito dva proroci jim způsobili hodně trápení.
Ale když uplynulo tři a půl dne, vešel do nich dech života od Boha. Postavili se na nohy, a velký strach padl na ty, kdo na ně hleděli.
A uslyšeli, jak mocný hlas z nebe na ně volá: „Vystupte sem!“ Vystoupili tedy v oblaku do nebe a jejich nepřátelé se na ně dívali.
Žl 144,1.2.9–10
Odp.: Veleben buď Hospodin, má Skála.
Veleben buď Hospodin, má Skála,
on učí mé ruce bojovat, mé prsty zápolit.
On je mé milosrdenství, mé útočiště,
má pevnost a můj zachránce,
můj štít a můj útulek,
on mi podmaňuje národy.
na harfě s desíti strunami ti zahraji,
tobě, jenž dáváš králům vítězství,
který jsi vysvobodil Davida, svého služebníka.
Evangelium: Lk 20,27–40
Bůh není Bohem mrtvých, ale živých.
Slova svatého evangelia podle Lukáše.
K Ježíšovi přistoupilo několik saduceů, kteří tvrdí, že není vzkříšení, a otázali se ho: „Mistře, Mojžíš pro nás ustanovil: ,Zemře-li někomu bratr, který měl manželku, ale byl bezdětný, ať si tu manželku vezme jeho bratr a zplodí svému bratru potomka.‘ Bylo tedy sedm bratrů. První se oženil a zemřel bezdětný. Ženu si vzal druhý a třetí a stejně tak všech sedm, nezanechali však děti a zemřeli. Nakonec zemřela i ta žena. Kterému z nich bude tedy ta žena náležet při vzkříšení? Vždyť ji mělo za manželku všech sedm!“
Ježíš jim řekl: „Lidé tohoto světa se žení a vdávají. Ale ti, kdo budou uznáni za hodné dosáhnout onoho světa a vzkříšení z mrtvých, nebudou se ženit ani vdávat. Už přece nemohou zemřít, jsou totiž rovní andělům a jsou syny Božími, neboť mají účast na vzkříšení.
Že mrtví budou vzkříšeni, to naznačil i Mojžíš ve vyprávění o hořícím keři, když nazývá Pána ,Bohem Abrahamovým, Bohem Izákovým a Bohem Jakubovým‘. On přece není Bohem mrtvých, ale živých, neboť všichni žijí pro něho.“
Někteří z učitelů Zákona mu na to řekli: „Mistře, dobře jsi odpověděl!“ Nikdo se pak už neodvážil dát mu nějakou otázku.