cyklus 1
1. čtení: Ag 1,1–8
Znovu vystavte chrám! V něm budu mít zalíbení.
Začátek knihy proroka Aggea.
Druhého roku vlády krále Dareia, prvního dne šestého měsíce, promluvil Hospodin ústy proroka Aggea k judskému místodržiteli Zorobábelovi, synu Šealtielovu, a k veleknězi Jozuovi, synu Josadakovu: „Tak praví Hospodin zástupů: Tento lid říká: ,Ještě nepřišel čas, aby byl stavěn Hospodinův dům.‘“
Promluvil tedy Hospodin ústy proroka Aggea takto: „Vy máte pro sebe čas, abyste bydleli v domech s vykládaným stropem, Hospodinův dům však má být pustý? Nyní praví Hospodin zástupů toto: ,Zamyslete se nad svým jednáním! Sili jste mnoho, sklidili však málo, jedli jste, nejste však nasyceni, pili jste, ale nestačí to k opojení, oblékli jste se, není vám však teplo, kdo se dal najmout za mzdu, vložil ji do děravého měšce.‘
Tak praví Hospodin zástupů: ,Zamyslete se nad svým jednáním! Vystupte na horu, přineste dříví a znovu vystavte chrám! V něm budu mít zalíbení, v něm chci být oslavován‘ – praví Hospodin.“
Žl 149,1–2.3–4.5–6a+9b
Odp.: Hospodin miluje svůj národ.
Zpívejte Hospodinu píseň novou,
jeho chvála ať zaznívá ve sboru svatých.
Ať se raduje Izrael ze svého tvůrce,
synové Siónu ať jásají nad svým králem.
Ať chválí jeho jméno tancem,
ať mu hrají na buben a na citeru,
neboť Hospodin miluje svůj národ
a pokorné zdobí vítězstvím.
ať se veselí na svých ložích.
Boží chválu ať mají v hrdlech.
Všem jeho svatým bude to ke cti.
cyklus 2
1. čtení: Kaz 1,2–11
Není nic nového pod sluncem.
Čtení z knihy Kazatel.
Marnost nad marnost – praví Kazatel – marnost nad marnost, všechno je marnost. Co má člověk z celé své námahy, s kterou se plahočí pod sluncem?
Jedno pokolení odchází a druhé přichází, země však trvá stále. Slunce vychází a zapadá, chvátá k svému místu, kde vychází. Vítr věje k jihu a stáčí se na sever, vítr stále krouží, znovu obnovuje svůj běh.
Všechny řeky tečou do moře, a moře se nikdy nenaplní. Na místo, kde řeky vznikají, opět se vracejí.
Všechno unavuje, nelze to ani vypovědět; oko se nenasytí díváním, ani ucho se nenaplní posloucháním.
Co bylo, zase bude, co se stalo, zase nastane – není nic nového pod sluncem.
Vyskytne-li se něco, o čem se řekne: „Hle, to je nové“ – dávno to bylo v dobách, které byly před námi. Zapomíná se na to, co minulo, a stejně to bude s budoucností. Nezůstane na ni vzpomínka u těch, kteří budou následovat.
Žl 90,3–4.5–6.12–13.14+17ab
Odp.: Pane, tys nám býval útočištěm od pokolení do pokolení.
Rozkazem vracíš člověka v prach
a pravíš: „Vraťte se, smrtelníci!“
Neboť tisíc let je v tvých očích
jako včerejší den, který minul,
a jako noční hlídka.
Uchvacuješ je, jsou jako ranní sen,
podobají se pučící trávě:
zrána kvete a bují,
večer je skosena a vadne.
Nauč nás počítat naše dny,
ať dojdeme k moudrosti srdce.
Obrať se, Hospodine, jak dlouho ještě budeš čekat?
Slituj se nad svými služebníky!
ať jásáme a radujeme se po celý život!
Ať je nad námi dobrotivost Pána, našeho Boha,
dej zdar práci našich rukou!
Evangelium: Lk 9,7–9
Jana jsem přece dal stít.
Kdo však je ten, o kterém slyším takové věci?
Slova svatého evangelia podle Lukáše.
Údělný kníže Herodes uslyšel o všem, co se dálo, ale nevěděl, co si má myslet, protože jedni říkali o Ježíšovi, že to Jan byl vzkříšen z mrtvých, druzí, že se objevil Eliáš, jiní, že vstal některý z dávných proroků.
Herodes však řekl: „Jana jsem přece dal stít. Kdo je tedy ten, o kterém slyším takové věci?“ A snažil se ho uvidět.